Temná historie

Kaleb zkontroloval mladé mágy, kteří se zazimovali ve stájí. Na rozdíl od Nové naděje bylo tady na severu dost chladno. Chytl se za tři známky, které měl na krku. Alespoň že Enakra je v bezpečí Nové naděje.

Vyšel ven. Podíval se jestli se nikdo nedívá  a rozběhl se proti stěně stodoly. Hbitě po výstupcích během zlomku vteřiny byl nahoře. Postavil se na hřbet střechy a zadíval do dálky. Viděl celou vesnici, kterou obepínala obraná palisáda. Toto místo je tak chladné a temné…

Najednou si všiml pohyb u plotu. Seskočil se střechy dolů a pramalým jistým krokem se vydal ke svému cíli. U plotu stála malá holčička ve špinavých šatech a na hrudi svírala nějakou knížku. Přišel až k ní. S nadšením se mu dívala do očí: „Ty jsi stínový lovec?“ Kaleb se usmál: „Občas také.“ Zatvářila se zklamaně. Kaleb se pousmál: „…ale znám jednoho skutečného. Seznámím tě, pokud mi řekneš své jméno.“ Přikývla: „Jsem Evie!“

Kaleb jí zavedl do stodoly, kde už téměř všichni spali. Tedy až na Měsíčního tanečníka, který meditoval se svou kosou. Káleb ukázal na Rukolu: „To je skutečný stínový lovec.“ „Jak to? Je tak malá, nemůže být o moc starší než já!“ „Stínový lovci jsou mágové. Jejich magická podstata je dělá silnějšími, odolnějšími a také uvnitř staršími.“ Evie se to moc nezdálo. Vypadalo že nevěří. Pak ale uviděla luk s matricí. Stále na matrici byla aktivní runa života. Jako by se jí najednou zastavilo srdce. Chtěla vykřiknout radostí, ale pak si zakryla ústa. Rozplakala se radostí. Káleb se musel usmívat.

Pak rychle otevřela knihu, prolistovala několik stránek a ukázala na obrázek, kde byla podobná matrice v naginatě. Kaleb položil Evie ruku na rameno: „Teď musí Rukola spát, pojď mi říct co to máš za knížku…“

Sedli si do vedlejší místnosti ke stolu. Evie na stůl položila velkou knížku a začala povídat.“To je knížka o Stínových lovcích kteří zachránili toto údolí.“ otočila několik prvních stránek a tvářila se že z nich čte:

„Před staletími se mezi lidmi objevili příšery, které se uměli proměnit v lidi. Žili mezi ostatními. Nikdo nevěděl, že jeho soused se může kdykoliv změnit ve velkou příšeru podobnou vlkovi a roztrhat ho na kusy. Vše došlo tak daleko, že zbabělí starosta nařídil každý měsíc přivázat mladé děvče ke sloupu u lesa. Všechny příšery se mohli nasytit a lidé ve vesnici se nemuseli bát o svůj život. Takhle to šlo mnoho let a další starostové z ostatních vesnic se přidali. Každý měsíc se na jednom místě přivázalo desítek mladých dívek, aby čekali na smrt.“

„Příšerám to ale nestačilo. Starostův vnuk Ron zjistil, že příšery vždy dívky propustí a nechají jí utéct do lesů. Příšery si užívaly lov a roztrhaly postupně utíkající dívky na kusy, zatímco ostatní to viděli. Proto se Ron rozhodl se starostovi co to vymyslel vzepřít a místo toho bojovat. Připravil povstání, ale když se měla vybírat další dívka v jeho vesnici, tak se všichni lekli a mlčeli. Za trest byla vybrána Ronova sestra a manželka. On byl přikován společně s dívkami, aby mohl vidět co se stane.“

„Rona příšery zabily ještě přikovaného. Jeho manželku také protože byla moc stará. Sestru pustili, aby jí mohli ulovit. Jenomže ona v lese narazila na průzkumníka z daleka. Když viděl, že jí chtějí příšery zabít, tak kolem ní vztyčil ledovou zeď. Příšery, které po ní šli pak zmlátil do bezvědomí ledovým kladivem, které vážilo jako strááášně moc!“

„Ona mu pak řekla, co se děje. Šel si promluvit se starostou, protože tomu nevěřil. Tvrdil, že ze světa odkud je se něco takového neděje. Nechápal to. Starosta jej chtěl zabít, ale proti jeho moci ovládat led nedokázal nic udělat. Sestru Rona vzal sebou jako svědka.“

„Za pár měsíců sem dorazili mocní stínový lovci. Říkali si Havrani. Na rozdíl od nás dokázali rozeznat, kdo je příšera a kdo člověk. Během několika týdnů nezbyla v žádné z vesnic příšera. Nemilosrdně všechny zabily. Jejich velitel rozhodl, že zde musí část zůstat a dohlédnout na tuto oblast. Někdo říká, že nám lidem nevěřili, jiní že chtěli porazit vůdce příšer.“

„Někteří co zůstali zde založili rodiny, ale jen část potomků získala jejich sílu. Ta se postupně ztrácela a dnes už jí asi nikdo nemá. Zůstala nám tu po nich ale památka.“

Evie ukázala obrázky zbroje X. „Jejich šaty a zbraně mají bohatí vesničané a zbytek hlídají Strážci slova. Nikdo z nás je neumí používat, ale mají velkou hodnotu. Větší než zlato. Vidíš tu kapuci? Tak když jí máš tak ti nevidí do tváře ani příšery, které vidí ve tmě. Zbroj zase tlumí tlukot tvého srdce. Nikdo neví, že za ním stojíš. Boty tě dělají lehčím a hbitějším. Něco jako když jsi vyšplhal na stodolu, jen můžeš chodit po sněhu a odrazit se i od vodní hladiny. Plášť tě nadnáší, takže můžeš klouzat ve větru jako pták. Navíc se uměli v něm propadnout do země! Pod rukávy měli magické ostří, které zraní kohokoliv. Zbraně měli různé, ale vždy s prostorem pro kámen na runu naginata, sekera, meč. Pak používalo malé kuše, krátký meč anebo dvě zahnuté dýky.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *