Nová Naděje otevírá své brány

Je to tu! Oficiální prohlášení radních, že Nová naděje otevře brány i pro lidi z povrchu, visí na všech nástěnkách, které se ve městě nacházejí. Neříkám, že pro nás mágy to bude nějaká velká změna i teď jsme se na povrch dostávali, akorát ne zrovna legálně. Těžba surovin je jedna věc, jenže je kolem toho tolik papírování, že si občas prostě musíte najít jiné cestičky. Abych to nezamluvil – dostaví se i mocný Gilgameš! Chystá se velký ceremoniál na jeho uvítání a oslnivá paráda. Snažil jsem se promluvit s jeho dcerou Soňou (ostatně jsme byli součást skupiny, která jí dostala z černé citadely) jenže se po ní slehla zem. Mám takové tušení, že už dávno není v Nové naději.

Uvítání Gilgameše nakonec nebylo tak slavnostní, jak jsem očekával. Tedy ze strany radních bylo slavnostní až až, ale vypadá to, že vůdce Lvích strážců si na podobné věci nepotrpí. Soňa jela samozřejmě po jeho boku, vypadala trochu pobledlá, ale  jinak na ní temnota, doufejme, nezanechala trvalejší následky. Ostatně také Samuelův bratr Dekanos byl aspirantem na generála temnoty a teď ho sotva udrží v posteli. Gilgameš místo smluvené trasy navštívil hospodu, kde jsme se za dob temnoty všichni scházeli a přijímali rozkazy. Index a Raskovi skřítci byli jako vždy v pohotovosti a vařili. Tohle je věc, která se popisuje opravdu těžce, protože Index má povahu astrální bytosti, jenže její lidská stránka v některých situacích převládá. No a tohle byla přesně ta situace, kdy nad sebou Index naprosto ztratila kontrolu. Vše šlo dobře, prostě normální den, kdy je potřeba uvařit pro několik hladových krků. Jídlo odnesli a Index si všimla, že u stolu sedí sám Gilgameš… bylo pozdě vrchního zastavit, bylo pozdě jídlo převrhnout, nechat zmizet nebo na cokoliv jiného. Gilgameš se pustil do pokrmu a občas něco řekl přísedícím. Chudák Index ani nedýchala a pak přišla chvíle, které se obávala ze všeho nejvíc. Pán Lvích strážců si ji nechal zavolat a ona šla zrakem sklopeným k zemi. Asi nemusím zdůrazňovat, že Gilgamešovi jídlo velmi chutnalo, Index je nejlepší kuchařka široko daleko a dokonce její stravu veřejně pochválil! Od té doby Index asi hodinu mlčela, pak se hodinu radovala a zase mlčela, chudák naše Index.

Hned druhý den se naše skupina vydala daleko od města. Přijali jsme úkol, který nebyl nijak dobře placený ani nebezpečný. Mělo jít pouze o to, že vyzvedneme jistou osobu a bez úhony ji dopravíme do Nové Naděje. Nejlepší na tom bylo, že místo setkání se nacházelo několik dní cesty daleko. Trochu jsme si cestu zkrátili díky Bělce. Ta se rozhodla cestovat s námi, samozřejmě po svém. Rozvinula svůj speciální koberec a Nová Naděje nám rychle zmizela z obzoru. Bylo to tak dávno, co jsem na tomhle koberci letěl, že už jsem úplně zapomněl jaké rychlosti je schopen a jak ohromný náklad unese. Letěli jsme několik hodin,  a tak jsem měl dost času přemýšlet nad naší skupinou a nad tím, čím vším jsme si prošli. Každý z nás vypadal trochu jinak, byli jsme snad větší? Určitě ano, ale změna kterou myslím já, je trochu jiného rázu. Největší změnou asi prošla Rukola, až doposud se snažila naučit umění boje s kopím, pod tíhou své zbraně byla malá a nevýrazná. Teď tu stála vedle Bělky a o něčem se s ní bavila, zatímco jí na zádech odpočíval luk. Je to zbraň, kterou dostala od Dekanose výměnou za kopí. Rukola se mi sama svěřila, že luk byl majetkem démonické medúzy, se kterou si Dekanos domluvil „rande“. Zajisté se jedná o vzácnou a nebezpečnou zbraň a možná že právě díky ní Rukola vypadá teď úplně jinak. Doposud to bylo obrovské kopí a Rukola, ale teď je to Rukola s lukem.

Cesta proběhla bez jediného problému a k večeru jsme byli před branami města. Jeho jméno už si nepamatuji, ale jmenovalo se podle nějaké rostliny. Jednoho z obchodníků jsem se na to ptal a řekl mi, že je to rostlina, jejíž listy zdejší lidé používají jako náhražku čaje. Okamžitě jsem nakoupil několik dávek této byliny a nemohl se dočkat, až večer uvařím čaj!

Nejspíš jsem udělal menší chybu. Naše skupina onemocněla po vypití mého čaje, Rukola s Bělkou bez přestání zvrací, Rasku pobolívá břicho a Pampeliška, Enakra s Calebem to odmítli pít. Já měl štěstí, že jako správný hostitel vždy servíruji ostatním dřív a tak jsem neměl čas se napít. Vypadá to, že se trochu opozdíme aspoň do té doby, než Rukola s Bělkou přestanou zvracet.

Druhého dne ráno, když už to vypadalo, že je všem lépe, tak jsme se dali do stěhování nákladu a naší svěřenkyně. Moc toho nenamluvila, ona vlastně nemluvila vůbec, ale za to měla velké množství majetku a zvířat. Bělka nařídila, že několik věcí zůstane ve městě, jinak že dva z nás budou muset jít po svých. Nicméně svěřenkyně byla neoblomná a nechtěla se svých věcí vzdát a tak Pampeliška pokrčila rameny a proměnila se ve velkého havrana. Já navrhl že bych mohl vyvolat svého Nightcora a jet na něm, je to dobrý a vážně hodně rychlý démon. Bělce to bylo jedno, i kdybych se v té chvíli řítil ze skály. Stále jí nebylo nejlíp a Rukola, která si ještě stále občas musela zaběhnout ze keř, tak do mě od rána několikrát píchla hrotem šípu. Právě tohle také hrálo roli v rozhodování. Trochu jsem se vzdálil, abych nevyděsil naší svěřenkyni a začal s vyvoláváním. Nightcore byl nádherný démon, celý černý s plápolající hřívou a ocasem, tedy tak tomu bylo naposledy, co jsem ho vyvolal. Teď se mi zdál mnohem mohutnější, vyšší a hlavně měl křídla! Nestačil jsem se divit a vyptával se ho na změnu, kterou prošel. Nechtěl o tom mluvit a tak jsem to prozatím nechal být. Je to můj dobrý přítel a přátelé by měli respektovat své soukromí (i když sdílí jedno tělo).

Nakonec jsme do Nové Naděje dorazili všichni bez úhony. Nightcore odmítl letět, i když by nás jeho křídla unesla oba, zato ale běžel hodně rychle. Bylo to skoro to samé jakoby letěl. Pampeliška byla ve městě jako první a netrpělivě na nás čekala. Vyhlédla si totiž další úkol, se kterým chtěla pomoci. No a nestačili jsme se divit. Šlo totiž o pomoc lidskému sirotčinci, který trpí morovou nákazou. Každý mág o tomto úkolu věděl, ale nikdo se do něj nehrnul. Neplyne z něj totiž žádný zisk, jen problémy. Lidi jsou až moc křehcí a malé děti dvojnásob. Stačí menší chyba a i sebelepší mág si proti sobě poštve mnoho lidí. Jenže pampeliška byla neoblomná a my jí museli přislíbit svou pomoc. Netuším, co bude chtít po mě, ale mohl bych ty děcka strašit svými démony, když budou moc otravovat.

Na druhý den ráno, když jsme si trochu odpočinuli, byl čas pro vyzvednutí úkolu pro bono. Kosťa, pán podsvětí byl překvapený, že si bereme zrovna tento úkol a upozornil nás, že za něj není žádná odměna. Pampeliška byla dost netrpělivá, kamsi odešla a papírování nechala na nás. Když jsem se jí později ptal kam šla, neodpověděla mi.

Sirotčinec bych popsal jako velmi nevzhlednou chátrající budovu na velikém smetišti. Vlastně se tomu ani nedalo říkat budova, spíš velká chatrč s mnoha přistavěnými částmi které vypadali že se každou chvíli zřítí. Nikde nepobíhaly žádné děti ani nebyl slyšet dětský křik. Ještě než jsme stihli zaklepat ze dveří vyšla postarší žena a představila se jako opatrovnice osiřelých dětí. Na nic se neptala a odvedla nás do největší z místností která byla posetá lůžky. V každém z nich leželo dítě a dvě v pláštích zahalené ženy které byli očividně také opatrovnice kolem nich obcházely. Enakra se začala vyptávat jak dlouho tento stav trvá a zda je nákaza smrtelná. Žena která nás uvítala smutně povzdechla a ztrápeným pohledem sdělila že dnes ráno se neprobudili dvě děti ale že už je nechala odvézt do márnice. Pampeliška rozhovor ignorovala a sklonila se k dítěti které bylo nejblíž. Dítě netečně leželo a nevšímalo si svého okolí, nejspíš spalo. Abych řekl pravdu divil jsem se že stále žije, bylo vyhublé na kost a s kůží tenkou jako papír. Na to jakou stravou zde děti krmí jsem se radši neptal, o poměrech mezi mágy a nemágy se v Nové Naději vedou neustálé spory. Zatím co my jsme poslouchali vyprávění postarší ženy o tom jak špatně se jim poslední dobou vede Pampeliška skončila s prohlídkou. „Raska! Ty vieš rezať však?“ Raska s sebou leknutím trhl a na souhlas přikývl. „Chcem aby si toto odrezal.“ Pampeliška ohrnula přikrývku z dítěte a prstem ukázala na zčernalou žílu která bila do oči jako na poplach. Enakra se nevěřícně zadívala na postarší ženu. „Nedívejte se na mě tak, všechny peníze jsme utratili za léčitele ale tahle nemoc je prý magického původu a najmout si mágovského léčitele je něco co si nemůžeme dovolit. Jako úkol pro mágy jsme to nechali vyvěsili před mnoha dny ale vy jste první kdo přišel.“ Nikdo to nekomentoval a Raska si začal připravovat svojí polní lékárničku. Vypadalo to že zvažuje co všechno bude potřebovat, nakonec se rozhodl pro dosti velkou pilu a hrnul se k dítěti. „Ty hlupák! Nie celou ruku! Enakro ty to vieš tiež však?“ Enakra sebou při vyslovení svého jména trhla stejně jako před chvíli Raska. Připravila svou vlastní lékárničku, umyla si ruce a pouze se skalpelem se postavila za Pampelišku. O něčem spolu chvíli mluvili ale já byl moc daleko abych cokoliv zaslechl. Raska nejspíš rozhovor slyšel protože přistoupil k dítěti a pevně ho chytil, pak se dala Enakra do práce.

Místností se rozlehl řev, dítě křičelo jako by z něj vymítali démony ale Raska ho držel zkušeně a pevně. Enakra se krčila nad rukou dítěte a snažila se ho přehlušit. Došel jsem trochu blíž abych přes dětský křik slyšel. „Jedná se o nekrózu vidíte? Tady je kousanec a z toho se to rozšířilo do celé ruky. Možná když to dám celé pryč tak nákazu zastavím ale nemyslím si že ztrátu takového množství krve to dítě přežije.“ Pampeliška si to celé prohlížela. „Vyrež len to čierné, Ruku nech.“ Enakra vypadala že na to chce něco říct pak si to ale rozmyslela a dala se do řezání. Když už byl křik, brek a sténání nesnesitelné dítě utichlo. Raska rychle zkontroloval životní funkce ale pak si oddychl a oznámil že dítě nejspíš jen omdlelo. Ticho bylo pro všechny mnohem příjemnější, některé děti se totiž probrali a velkýma očima sledovali dění kolem sebe. Enakra se dokončila to co po ní Pampeliška chtěla a s rukama celýma od krve se od dítěte otočila pro šití, Pampeliška jí zarazila a cosi vytáhla ze své brašny s terorvlkem. Natahoval jsem krk abych lépe viděl. Pampeliška otevřela nevelký kožený váček a podržela ho Enakře před očima. „Daj to tam.“ Enakra byla překvapená z toho co vidí a abych byl upřímný stejně tak jsme byly překvapení i my ostatní. „Kde si vzala ten mech?“ Zeptal jsem se ale Pampeliška na mě varovně zavrčela tak jsem se zase stáhl. To o čem mluvím jako o mechu je ve skutečnosti magická rostlina s velmi silnými léčivými účinky. Několikrát jsme já i Raska leželi na pokraji smrti v rakvi vystlané touto rostlinou a stále jsme tady. Jedná se o výtvor Zelené čarodějky která je lidskou schránkou bohyně života. Myslel jsem si že se zánikem Datlového města bylo vše ztraceno ale očividně jsem se mýlil. Enakra vzala malý chomáč mechu a nacpala ho do vzniklé dutiny po nekróze kterou pak zašila. Když bylo vše hotovo Raska dal dítěti napít ze své čutory a přesunuli se k dalšímu lůžku.

Takhle proběhlo celkem šest operací, u jedné dítě umřelo. Byla to náhlá a tichá smrt, dítěti se nekróza rozšířila žílami skoro až ke krku. Když Enakra začala řezat ani se nebránilo, prostě jen leželo se zavřenýma očima a zhruba v půlce operace Raska konstatoval smrt. Tehdy jsem si všiml u Pampelišky něčeho čeho ještě nikdy. Enakra chtěla operaci ukončit a připravit se na další jenže Pampeliška jí nenechala. Donutila jí operaci dokončit i když to nemělo smysl. Místo kde byla mrtvá tkáň nahradili mechem jako u všech ostatních a rány zašily. Nakonec Pampeliška dítě přikryla jako kdyby spalo, to nezměnilo nic na faktu že bylo mrtvé jenže když od dítěte vstávala všiml jsem si v jejích očích něčeho jako zármutku a něhy. Tohle byly pocity které Pampeliška ještě nikdy neprojevila a byl to vlastně opak toho jak jí všichni známe. Nebyl jsem jediný kdo si toho všiml protože Rukola která stála nedaleko mě překvapeně zamrkala a pak se na mě podívala jako by žádala vysvětlení.

Z celkového počtu dvaceti dvou dětí bylo nakažených pouze šest. Raska dal napít ze své čutory i těm které žádný zákrok nepodstoupili. Všechny děti okamžitě usnuly ale Pampeliška očividně nebyla spokojená, dost ostře se pustila do postarší opatrovnice která se před ní strachy krčila. Pampelišku zajímalo kde se nemoc vzala a proč je dětský domov v takovém ohavném stavu. Opatrovnice koktala až mi jí bylo líto a když už to vypadalo tak že budeme muset Pampelišku trochu uklidnit zasáhla Rukola. Velmi obratně sáhla pro svůj luk a volnou rukou ve které už měla připravený šíp, založila. Natáhla, zamířila a než stačil kdokoliv zareagovat vystřelila na jedno z ležících dětí. Opeření šípu olízlo dětský krk a ozvala se tupá rána jak se šíp zabodl do stěny. Ošetřovatelka se vylekaně rozběhla k dítěti aby ho zkontrolovala a s třesoucím se hlasem si oddychla, střela minula. Rukola dění kolem sebe ignorovala došla a pro svůj šíp, „Caleb který celou dobu stál u dveří a vše se zaujetím sledoval se usmál. „Kdepak, tahle letěla přesně.“ Když se Rukola vrátila na svém šípu měla napíchnutou pořádně velkou krysu. „Asi vím co způsobuje zdejší nákazu.“ Sdělila nám a krysu demonstrativně očichala. Po bližším ohledání se ukázalo že má pravdu, kryse na mnoha místech chyběla srst, páchla jako by byla mrtvá několik dní ale hlavně měla přední zuby černé a hlavu protkanou černými žilkami. Opatrovnice přiznala že podobné krysy lezou z kanalizace a že jsou velmi agresivní, ony s tím ale nic dělat nemůžou pouze je odehnat což je jako boj s větrnými mlýny.

Ještě toho dne byl celý dětský domov vyklizen a přestěhován na provizorní místo kde byla kanalizace zabezpečená a ze které nehrozil útok nakažených krys. O několik dní později bylo za pomocí Enakřiných astrálních duchů a nemalé finanční investici starý sirotčinec zbourán, kanalizace zabezpečena a na místě schátralého smetiště vyrostla dostatečně prostorná, pevná a hlavně čistá stavba do kterého se mohli všichni znovu nastěhovat. Když od nás postarší opatrovatelka přebírala symbolický klíč neskrývala slzy. Většinu výloh platila Pampeliška a i když se jednalo o dost velký obnos peněz ani jednou nezaváhala aby si své počínání rozmyslela. My ostatní jsme se složili a zajistili aby měl sirotčinec každý měsíc  přísun k nemalému obnosu peněz na jídlo, oblečení a výuku dětí. Mnoho mágů naše počínání odsoudilo jako zbytečné ale nakonec se vše vyplatilo. Děti byly zdravé a prestiž pána podsvětí vzrostla. (a to nemusel hnout jedinou kostí)

1 komentář u „Nová Naděje otevírá své brány

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *