Magie krve

Těžko popsat jak jsem se v té chvíli cítil. Věděl jsem že se s Anjou něco stane i tak to bylo náhlé. Vzpomněl jsem si na Lea který měl k Anjou hodně blízko, moc dobře vím jak se teď asi cítí. Kéž je mocný Shinigami milostivý k její duši.

Den tím bohužel pro mě neskončil. I když jsem měl sto chutí se na všechno vykašlat a zalézt na nějaké temné a tiché místo, Pampeliška byla neoblomná. Navštívila Zelenou a něco důležitého spolu museli řešit protože když se vrátila nutně potřebovala na povrch. Mí přátelé s ní souhlasili protože na nějaké nástěnce četli o úkolu najít jakéhosi muže který je široko daleko známí svojí dovedností v řízení koberců.

I když jsem byl protivný sám sobě snažil jsme se to brát pozitivně. Raska svým podnikáním zařídil že nám můj koberec každý den vydělává peníze. Netuším jak se mu to povedlo protože vlastně nic neudělal. Prostě si promluvil s několika lidmi kteří hledali práci, za nepatrnou investici nakoupil nářadí a teď ní létají každý den na povrch kde těží dřevo. Jedinou nevýhodou je že koberec potřebuje pilota ale i toho se mu podařilo sehnat a to rovnou od Elise. Jmenuje se Lízal a je to její mladší bratr, je zřejmé že nemají nejlepší vztah a Elise se ho chce zbavit. Nehody koberců jsou časté a smrtelné, tak proč by ho s námi jinak posílala? Každopádně každý pilot potřebuje navigátora a jeden z těžařů byl nejspíš velmi dobrý, ani jednou se nezřítili.

Lízal na nás čekal už s kobercem a připravený. Těžaři zatím pracovali na povrchu a on si krátil čas hovorem s kolemjdoucími lidmi. Jakmile nás zahlédl radostí div nevykřikl. Není divu Raska ho platí více než štědře. Pampeliška odmítla letět na koberci protože byl můj a tím připadla povinnost navigovat mě. Radši se proměnila ve velkého havrana a vydala se napřed. Hned po nalodění se dal Lízal do práce, musím říct že byl docela dobrý pilot a letěl velmi hladce. Můj úkol spočíval v tom že jsem měl hlásit cizí koberce, poryvy větru nebo jiné nebezpečí. Nemohl jsem se soustředit, stále jsem myslel na Kosťu a na to co mi řekl. Nedával jsem pozor a málem nás všechny zabil. Lízal byl zabraný do řízení a já než  abych ho  upozornil na blížící se koberec, zamyšleně jsem hleděl kamsi do dáli. Cizí koberec se k nám přiblížil až moc blízko a Lízal se lekl, v tu ránu ztratili kontrolu nad kobercem a my padali. Stále jsme byly ve výšce při které pád znamenal jistou smrt. Koutkem oka jsem zahlédl Enakru která držela jakýsi klíč a vyvolávala. Lízal letěl k zemi, proměnil se v Incuba a jen tak tak chytil jeho ruku. Na chlapce svého věku byl dost lehký a to nás oba zachránilo. Má křídla brzdila pád a i když jsem byl dost polámaný a Lízal si zlomil nohu oba jsme byly na živu. Enakra a Caleb se mezi tím pomalu snášeli s něčím co vypadalo jako obrovská plachta a dopadli na zem jako do peřinky. Později jsem se jí na to ptal prý za to mohlo dláto které na rychlo vyvolala a to jí zachránilo život.

Pampeliška byla pryč koberec dopadl někam daleko od nás, Lízal nemohl chodit a já i Enakra toho měli dost. Dokonce si postěžovala „Brány města jsou otevřené, nebylo by fajn vrátit se domů? Do Meruňkového města kde se o nás starala naše guilda?“ Zasněně jsem zavzpomínal na náš domov a musel s ní souhlasit. Bylo by to skvělé ale v Meruňkovém městě nejsou chrámy smrti a já hodlám dodržet slib který jsem si dal.

Prodíraly jsme se houštím na místo kam jsme odhadovali že se náš koberec zřítil. Enakra se postarala o Lízalovu nohu a on byl natolik statečný že neskuhral při každém kroku. Jenže jsme nedošli daleko, cestu nám zkřížil muž v tmavé zbroji. Nejeden obchodník v Nové Naději nás upozorňoval na muže v černých brněních kteří chytají osádky koberců a ty pak už nikdo nikdy nevidí. Teď před námi jeden z nich stál, obrovský meč se mu houpal u pasu a jeho krvavě rudý pláš jako by se rozplýval v slabém vánku. Enakra zcepeněla a mě polil studený pot. Rytíř tasil svůj meč a došel ke mě. „Můžeme ti nějak pomoc válečníku?“ Pokusil jsem se o zahájení konverzace jenže mi hrot meče přitiskl na krk až jsem cítil jak se mi zařezává do masa. Enakra sáhla pro jeden ze svých klíčů až o sebe zacinkaly čehož si muž všiml. V odpověď na Enakřino počínání byl tlak který na mém krku ještě zesílil.  „Co chceš?“ Zeptal jsem se. Čepel se zachvěla „Můžeš to dát pryč, je to dost nebezpečné.“ Čepel meče se opět zachvěla a z poza helmy se ozvalo něco jako smích. „Je tu snad něco k smíchu?!“ Rozčílil jsem se a muž sundal svojí helmu. Málem mi vypadly oči z důlků. „Luci! Sakra chlape co tady děláš?“ Byl to náš starý známí a guildovní kamarád Lucien. Chlapec předurčený k tomu aby obnovil řád rytířů krve. Posledně když jsem ho viděl tak mu bylo asi pět let, teď tu ale přejemnou stá,l vyšší než já a s řídkým strništěm. Stále se na mě zubil a já ho Radostí objal „Čím tě sakra krmí chlape? Vždyť si mě přerostl.“ poplácal mě po zádech. „To mi spíš řekni čím krmí tebe kamaráde!“

Lucien nás odvedl do svého tábora, po cestě jsem se vyptával na jeho dosavadní život. Smály jsme se a žertovali. „Mám ještě nějaký zbytek broskvového čaje pojďme si dát šálek!“ a dal jsem se do přípravy. Lucien si k nám přisedl. „Jak se daří v Guildě Luci?“ Zeptala se Enakra. Tomu přelétl přes obličej temný stín. „Žádná guilda už není, je to pár let co kontinent pohltilo šílenství. Magické bariéry padly a to znamenalo volnou cestu pro všemožná monstra. Sám jsem viděl umřít mnoho našich při obraně Meruňkového města.“ Enakra úplně zbělela „Cože? Za tak krátkou dobu? Vždyť jsme byly v temnotě sotva rok!“ Lucien zakroutil hlavou. „Je mi líto ale je to sedm let co jste zmizeli a za tu dobu se stalo hodně zlých věcí. Yriswill, Dougan a mnoho dalších je nezvěstných, všude panuje chaos.“ Voda byla stále studená a tak jsem přiložil dříví do ohně „Co kdybychom si nejdřív vypili čaj?“ Zeptal jsem se.

Lucien nám dlouho vyprávěl o tom co se stalo v našem rodném městě. Sedm let prý uplynulo jako voda ale pro nás to byl rok. Vše o co jsme se v Meruňkovém městě snažili a co jsme tam prožili bylo pryč. Kdybych měl vyprávěl dál co se stalo byla by to nesrozumitelná slátanina která by ani nestála za přečtení. Proto jsem si s psaní počkal několik dní a zeptal se Pampelišky jaké vzpomínky má ona na ten den. Nebylo lehké převézt její vyprávění na papír ale myslím že se mi to povedlo obstojně.

Pampelišky den začal procházkou s terorvlkem. Dar který získala z monolitu v chrámu bohyně války jí umožňoval porozumět jakému kolik zvířeti v okolí. Ovšem v Nové Naději bylo něco co na ní několikrát promluvilo a ona vždy zachytila pouhých několik nesrozumitelných střípků toho co zvíře chtělo sdělit. Když se k němu chtěla dostat blíž pokaždé zmizelo neznámo kam. Dnes se jí nedařilo to tajemné zvíře najít vůbec a tak se s mírnou mrzutostí stavila v Kosťově Ráji u své přítelkyně které nikdo neřekl jinak než Zelená. Pampeliška byla očekávána a i kdyby nebyla nikdo by se jí nepokusil zastavit. V podsvětí si vydobyla jméno neúprosného bojovníka a obchodníka který když něco řekne tak svůj názor nezmění. Zelená, dcera bohyně života, z části srna a z části člověk toho dne překypovala nadšením. Provázela Pampelišku po své zahradě a odhalovala jí její krásy. „A víš co tu chybí má drahá?“ Zeptala se nakonec Zelená.“ Zvířata! Je mi tu tak smutno. Prosím Pampeliško aspoň pár veverek mi sežeň!“ Pampeliška bez váhání souhlasila a všimla si jak Zelená šťastně zavrtěla svým srnčím ocasem.

Donutit přátele slétnout na povrch nebyl nejmenší problém. Zrovna tam měli cestu a tak Pampeliška usoudila že se přidá, doufaje že pro ní nebudou příliš velká přítěž. Sama se proměnila ve velkého havrana aby letěla napřed a nezdržovala se. Najít samce a samičku veverky až takový problém nebyl i když několik samiček jí odmítlo. Samečkovi totiž chyběl jeden přední zub a asi nebyl přišil atraktivní společník ale nakonec se podařilo. Tak se zabrala do hledání veverek že zapomněla na své přátele. Ve zdejším lese se nevyznala, stačilo ale pootevřít kabelku ze které vystrčila hlavu Fannika. Stopu zavětřila okamžitě a tak se Pampeliška opatrně prodírala houštím. Když se dostala na malou mýtinu Fannika tiše zavrčela. Pampeliška nasála čerství vzduch a sama ucítila důvod terorvlkova podráždění, když došla do středu mýtiny na zemi byla krev. Pouhých pár kapek ale tráva všude kolem byla udusaná a na první pohled rozeznávala víc než pět druhů stop. Pomocí svého daru se zeptala Fanniky na krev, ta jí potvrdila že cítit po démonech. Dál se prodírala houštím tentokrát však tišeji a s větší opatrností, Fanniku zase schovala do kabelky protože sledovat stopu nebyl žádný problém. Musela se vyhnout několika mužům kteří se byli očividně na stráži až se dostala na místo které vypadalo jako menší tábor. Uprostřed něj seděli její přátelé s nějakých mužem a pili čaj. Došla k nim a pustila se do nejbližšího z nich což byl Měsíční Tanečník. „Zdržujete!“ Tanečník se tak lekl až se polil čajem. Muž kterého Pampeliška neznala se postavil a sahal po svém meči. „Uklidněme se všichni. Pampeliško tohle je Lucien, náš kamarád z Meruňkového města.“ Pampeliška se otočila k odchodu. „Ma to nezaujímá, letíme zpať.“

Pampeliška začínala být netrpělivá, přípravy na odlet trvaly příliš dlouho ale sama letět nemohla. Nechtěla riskovat let se dvěma veverkami za krkem a k terorvlkovi je z pochopitelných důvodů dát nemohla. To znamenalo že musela strpět společnost Luciena který po ní pokukoval a který se rozhodl letět také. Nakonec se cesta do Nové Naděje rozrostla o dva muže. Ukázalo se totiž že jeden slavný pilot koberců za jehož nalezení je vypsána obměna je Lucienovým hostem. Let byl dost nepříjemný, ne jako když letí ve formě havrana. Z nějakého důvodu byl Tanečník bílý jako stěna a jeho schopnosti navigátora nestály za nic.  Několikrát je málem vyklopil a jedna z veverek už by byla na maděru nebýt rychlé reakce terorvlka který vykoukl z kabelky a včas jí chytil, škoda že jí nechtěl pustit možná by pak ocas veverky zůstal celý. „Počuj ma, eště raz a letíš ty?“ Obořila se na Tanečníka a opravdu letěl. Nějaký velký černý stín prolétlo kolem nich, Pampeliška na chvíli zaslechla jeho hlas, jednalo se o obrovské divoké zvíře prahnoucí po potravě které slyšela poprvé. Pak se jí Tanečníkův plášť vysmekl a on letěl k zemi spolu s Lucinenem. Pampeliška reagovala rychle, shodila ze sebe Fanniku i veverky a proměnila se ve velkého havrana, možná že se jí povede aspoň jednoho z nich zachránit. Za tu chvíli byli hodně daleko ale Pampeliška byla rychlá. Měsíční tanečník se proměnil v okřídleného démona a pokoušel se letět. Hlupák pomyslela si Pampeliška, jsou až příliš těžcí. Pak se ale něco stalo, Lucien se dotkl hrudi Tanečníka, jeho křídla se napnula a oba doplachtili na zem. Když se Pampeliška proměnila do své lidské podoby zaslechla útržek jejich rozhovoru. „Magie krve jo?“ Tanečník si zrovna utíral pramínek krve která mu tekla z pusy. Jestli že před chvíli byl bílý jako stěna tak teď prosvítal. Nahoru se ale nakonec dostali všichni a bez další větší úhony a Zelená tak získala své vytoužené veverky.

 

1 komentář u „Magie krve

  1. Měsíční TanečníkMěsíční Tanečník Autor příspěvku

    Všem případným čtenářům se omlouvám za dlouhou prodlevu mezi příspěvky ale léto je pouze jednou za rok a trvá krátce 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *