Chrám smrti

Ve chvíli když jsem zasáhl cvičnou figurínu svět kolem mě zmizel. Byl jsem na jiném místě, v jinou dobu a za úplně jiných okolností. Bylo to tak dávno, já si ale stejně pamatoval vše do nejmenších detailů. Chvíle kterou jsem často prožíval ve svých nočních můrách se stala skutečností. Proti mě stál obrovský kostlivec se Sucubou napíchnutou na jednom ze svých ostnů. Křik trpící Sucuby mi rve uši a trhá srdce. Ne tentokrát tě nenechám umřít slyším říkat sám sebe a útočím na tu nestvůru. Kosa naráží do kosti ale bez efektu, kostlivec se mi směje a volnou rukou trhá Sucubu na kusy, stále slyším její křik. „To je všechno ty nicko?“ směje se mi kostlivec. Ztrácím nad sebou kontrolu a útočím jako smyslu zbavený ale nic nepomáhá. Mé útoky jsou příliš slabé nebo vůbec nezasáhnout svůj cíl. Tělo Sucuby leží opodál a já cítím její vyčítavý pohled… zase jsem jí zklamal. Kostlivec se mi celou dobu směje a já cítím jak mě opouští síly. Zaklekávám a hledám mechanizmus kosy kterým bych jí proměnil, nějakým zázrakem se mi jí daří proměnit do podoby dálkové zbraně. Střílím na kostlivce který se směje ještě víc protože ho střela minula ale já střílím znova. Přímý zásah! Ale je to marné, je příliš silný. Střela se od něj odrazila a kostlivec se směje dál. Vyčerpáním se mi podlomila kolena, já brečím? Nejspíš ano protože cítím vlhkost na svých tvářích. „Prosím Shinigami.“ žadonil jsem „Prosím nenechej jí umřít, pomoc mi!“ a kostlivec se smál dál. Naposledy jsem zvedl kosu k poslednímu zoufalému výstřelu. Ruce se mi třásly že jsem nebyl schopný ani zamířit ale pak jsem ucítil čísi jemný dotek. Mé ruce se uklidnily, zbraní prošlo obrovské množství energie, chrámové stěny ozářil výstřel.

Oslepující záře začala slábnout. Já byl zase na cvičišti, roztrhané kusy figuríny se válely všude okolo. Zvedl jsem hlavu a viděl jí, vznášela se přede mnou v záplavě slabé bílé záře. Šaty jí vlály jako by s nimi pohrával vítr když žádný nefoukal. Tolikrát jsem si tuhle chvíli představovat, tak jsem v ní doufal a nakonec jsem nebyl schopný slova. Chtěl jsem promluvit ale hlas se mi zadrhl. Přes tvář jí přelétl letmí úsměv. „Tak dlouho jsem tě hledal.“ Zase se usmála ale nic na to neřekla. „Jak se jmenuješ?“ Zeptal jsem se a uvědomil že tajím dech. „Shinigami mi říká Lilith.“ Její slova mi v uších zněla jako krásná píseň. „Jak je tohle všechno vůbec možné?“ Do slova jsem hltal každé její slovo. „Pomodlil ses v Shinigamiho chrámu a on tě vyslyšel.“ Odpověděla a pokynula směrem ke kose. Tak takhle je to, kosa je chrám! „Byla jsem zvolena abych tě doprovázela, čeká nás mnoho práce.“ Nad tím jsem se musel usmát já. Teď když jsem tě konečně našel, po mě smrt může chtít cokoliv Lilith!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *