Oheň a kov

Na studené zemi tajné Thowlenovi laboratoře ležely dva mladí mágové. Jeden z nich by za nedlouho oslavil jedenácté narozeniny což je u kouzelníků věk kdy mladí dospívání v očích těch starších, druhému bylo o rok méně. Místností se rozlehl výbuch a zvuk padajícího kamení. Na kostrbatým písmem popsanou knihu do které jeden z chlapců ještě před chvílí psal se začal usazovat prach a světla která dosud ozařovala stěny začala skomírat. Ve vzrůstajícím šeru nebyl vidět ani slyšet žádný život, ozval se další výbuch a zem se otřásla. Oči jednoho z mágů se otevřely a zaplály tajemným ohněm.

„Vypadá to že nás doma nechtějí bráško.“ Ozval se jeden z mágů kteří ještě před chvílí ležel na zemi, v ruce držel knihou kterou si se zájmem prohlížel. „Nejspíš to tak bude bratře ale můj domov to není.“ Souhlasil druhý mág jehož oči plály ohněm tak jasným že by byla chyba se do nich byť jen na chvíli podívat. „Závod? Tak jako za starých časů?“ Plamenné oči se na znamení souhlasu rozežhnuly ještě jasněji. Mág držící knihu ji mezitím zavřel a schoval do vaku. Natáhl ruku v níž se jako had svíjelo kovové chapadlo. „Můžeme?“ Zazněla v místnosti otázka a oba v mžiku zmizeli. Po jednom zůstala na zemi ohnivá čára a po druhém několik děr ve zdech. Řítili se rychlostí kterou by lidské oko nejspíš ani nepostřehlo, dva bratři ovládající těla mladých mágů. Temnota neměla šanci reagovat na jejich postup, vše co stálo v cestě jednoduše shořelo. Míle které by jindy trvalo překonat dny až týdny byly pokořeny během několika okamžiků. Jak se blížili k okraji kontinentu vznášejícího se ve vzduchu temnota slábla, jenže oni ještě přidali na rychlosti. Oheň měnil okolní krajinu na ohnivé interno a kovová chapadla šlehala rychleji než stovka dobrých bičů. Poslední krok k okraji, poslední šlehnutí chapadla a oba letěli vzduchem. Za zády měli kontinent který jim byl vězením teď však přišel čas aby uvěznil někoho jiného, nebo spíš něco. Temnota se snažila ze všech sil dostihnout je, osvobodit se ale mocná runa vložená do podstavce se v chrámu bohů započala své dílo. Celý kontinent se začal obalovat magickým jantarem barvy mléka. Pevnější byl než kámen a tak odolný že by ho temnota ani za sto let neprorazila. Dvě postavy teď padali k zemi a zpozdit se byť třeba jen o malý okamžik byly by v jantarovém vězení spolu s temnotou. „Mohl bych tě poprosit bratříčku?“ Zakřičel ten který před chvílí používal chapadla aby přehlušil poryv větru . Plamenné oči se usmály a ruce vznítily. Jedna z nich se dotkla hrudi kouzelníka s očima barvy tekutého kovu a z těla mu vytrhla démonického koně. Ten poplašeně kopal a snažil se vzepřít. Kdyby byl mladý kouzelník při smyslech a neovládal ho aspekt kovu jistě by svého čtyřnohého přítele litoval a radši by ho ukryl ve svém nitru než aby umíral s vědomím že se tak úžasné stvoření tříští o zem. Teď však vládli dvou mágům aspekty kovu a ohně. Ten jehož oči a ruce hořely pevně držel démonického koně a nechal do něj proudit svůj oheň. Ze zad mohutného stvoření vyšlehly plameny, kdyby někdo přihlížet této podívané nejspíš by začal pochybovat a vlastním rozumu protože plameny se začaly formovat. Démonický kůň se uklidnil a nechal na svůj hřbet nasednout chlapce s očima barvy kovu. Kůň ucítil známou váhu na svých zádech, chlapecké ruce se ovinuly kolem jeho krku s plápolající hřívou a ze zad démona přestal tryska oheň. Dvě veliká křídla se roztáhla a kůň i chlapec letěli. Druhý chlapec jemuž už nehořeli jen ruce ale celé tělo se usmál a zamířil střemhlav k zemi. Dopad byl drtivý a zanechal za sebou na zemi obrovskou jizvu v podobě kráteru. Kůň doplachtil do středu kráteru a chlapec sesedl, rozhlédl se ale z druhého chlapce zbyla pouze hromádka popela. Otočil se zpět k démonickému koni a hodnotil jeho nová ohnivá křídla. Natáhl ruku a koně pohltil do svého nitra, nezbylo mu nic jiného než počkat na známý hlas. „Asi si tuhle schránku nechám, docela jsem si jí oblíbil.“ Ozvalo se po chvíli. Mág ovládaný aspektem kovu se otočil aby spatřil svého bratra povstávajícího z popela „Kosti jsou důležité, kůže? Už jsem si na ní zvykl, vlasy?… Ty dorostou.Co jim řekneme?“ zeptal se aspekt ohně který z popela už stihl stvořil celou postavu, zatím však bez kůže a zčernalou. „To co už jsme v minulosti jednou řekli, můžeš prosím?“ Aspekt ohně přistoupil ke svému bratrovi „Jasně“ a položil svojí zčernalou dlaň na ruku aspektu kovu. Oba tam chvíli stáli a pak aspekt kovu položil dlaně na zem ze které se začala řinout tekutina kovové barvy. Ta se natahovala, formovala a než úplně ztuhla do tvaru kovové destičky aspekt kovu do ní vyryl svůj vzkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *