Z deníku Caleba II. – Prokletí Šinigamiho

I. část si můžete přečíst zde.

1 rok 117 dnů pT α – pozdě odpoledne

Utrpení a beznaděj

Téměř všichni jsou mrtví včetně mé paní. Jsem astrální duch bez pána odsouzený kletbou boha smrti, abych zůstal bloudit na věky po tomto světě. Když zemřu, zase mě mocný bůh Šinigami oživí. Budu trpět v temnotě prázdnoty mezi světem živých a mrtvých, takovým způsobem, že pro to neexistuje pojmenování. Anebo žít ve světě živých v beznaději. Už navěky.

Nedokázal jsem ani jít rovně. Prostě jsem si sedl ke stěně jednoho z domů a opřel se o jeho zeď. Podíval se k temným mrakům, které zahalovala nebesa. Vlastně ne tak úplně. Stál před nimi mocný strom života. A to jen díky mé paní a její druhům. Dali šanci celému městu. Tisíce lidí možná přežijí díky jejich šílené odvaze a důmyslu. Využili Thowlenův teleportační kruh a dostali se až na okraj vznášející se pevniny. Šli až do chrámu bohyně života pro semínko stromu života. Obstáli v testu její dcery Nyūji, která jim ho dala. Byli prostě úžasní.

Už toho procestovali opravdu hodně a dostali se na místa, o kterých většina lidí nemá ani tušení. Třeba když si Index hrála s dimenzionální šavlí a dostali se do budoucnosti, odkud si přivedli Anju. …. Počkat …

Raska měl ve své zbrojnici zbroj Rudé královny, kterou našel v Mystickém bambusovém lese. Podle legendy přikázala smrtelně raněná Rudá královna svému nejvěrnějšímu služebníkovi, aby jí někde ukryl. Ten se však ztratil v Mystickém bambusovém lese. Jenomže ostrov i s lesem se před pěti tisíci lety propadl do nitra vulkánu. Raskovi je jen sedm.

Jak jde vrátit čas?

Rozběhl jsem se do hospody, kde byla skupina ubytována. Prozatím jsou jejich věci v bezpečí, protože kluci bydleli u Aladina a z dívek zůstala ještě Pampeliška. U Aladina nemělo cenu klepat. Prostě jsem to vzal oknem ze střechy, které měl vždy otevřené, aby mohl provádět své alchymistické experimenty.

Začal jsem se prohrabávat v zápisníku Měsíčního Tanečníka. Zapisuje si všechna dobrodružství. Jenomže o tomto nikde neměl ani záznam. Bylo to ještě než s tím začal. Byl jsem bezradný, dokud jsem nenarazil na zmínku o Stínu. Ano je to tady. Stín! Přisál se k němu, když byli v minulosti. Takže se dá cestovat do minulosti! Musím se vrátit zpět a všechny zachránit.

Vzal jsem zápisník a vydal se dolů do kuchyně. Index tam ale nebyla. Zeptal jsem se pomocníků a ti jí odnesli do pokoje. Vyběhl jsem schody a zaklepal. Otevřela mi Pampeliška. Úplně jsem na ní zapomněl. Musela chudák trpět. I když nezdálo se. Byla apatická jako vždy. V tomto mágovi se opravdu nevyznám. Hrála si se svým teror vlkem. Možná to byl její způsob, jak se vypořádat se smutkem.

Zamířil jsem k Index, která se dívala ven z okna na strom. Vzal jsem jí za rameno a nahlas řekl: „Index, dá se cestovat zpátky časem?“ Podívala se na mě: „Astrální pravidla to zakazují, ale občas dochází k událostem v minulosti, které musí být ovlivněny budoucností.“

Tohle jsem musel rozdýchat: „Index, teď poslouchej. Můžu se vrátit do minulosti a zabránit tomu, aby se to stalo?“ Index zakroutila hlavou: „To není možné. Můžeš se vrátit zpět a nepovede se to. Vždy se mohou stát jen takové věci, které nijak neovlivní stav přítomnosti a budoucnosti.“

„Ne poslouchej. Dovezli si z budoucnosti Anju. Neříkej mi, že to nic neovlivní. Můžu si tak donést Enakru.“ Index zakroutila hlavou: „Pokud bys si jí odnesl, nemohla by tam umřít. To, co se jednou stalo, se nedá změnit.“ Zakroutil jsem hlavou: „Takže neexistuje způsob, jak jí zachránit. Chci to alespoň zkusit!“ Index smutně svěsila hlavu: „Enakru už nemůžeš zachránit. Musela by to být jiná …“ zarazila se. Nechápal jsem … „Index, co jiná?“ Index se tvářila moc smutně, pak se nadechla: „Enakru můžeš zachránit. Ale ne v tomto světě. Existují světy, které běží souběžně s tím naším. Když se rozhodneme, tak se objeví další svět. Oddělí se od toho našeho. Pozvolna se tomu našemu vzdaluje. Vyšší astrální bytosti je cítí a vědí o nich. Mohl bys to zkusit v jednom takovém, který nám není ještě moc vzdálený a je opožděný oproti tomu našemu.“ Svitla mi naděje. „Jak to mám Index udělat?“ Začervenala se, jakoby se styděla.

„Když mě Thowlen přivedl na tento svět, pohrdala jsem vším, co tu bylo. Ale on se mi líbil. Byl zajímavou bytostí v pouhém trojrozměrném světě, který se pohybuje jedním směrem v čase. Možná to bylo toto tělo, které jsem proklínala, protože je příliš jednoduché a neúčelné. Přinášelo mi však také jednoduché radosti. Zapomněla jsem na svou astrální podstatu a kým jsem byla. Vychutnávala si jednoduché věci a pojem čas s ním.“ Zasnila se.

To jsem nemohl vydržet: „Thowlen věděl jak navštívit ten druhý svět?“ Byla naštvaná, že jsem jí přerušil: „Ne, ale jeho velký učitel sem přišel, aby hledal artefakty nějaké prastaré civilizace. Dřív než mě Thowlen zaklel do jednoho ze svých deníků, tak jsem slyšela, že se bavili o stroji. Říkali mu tunel do časových linií. Muselo to být něco velmi mocného. Jenomže se k tomu nedokázali dostat, protože to bylo ukryto a chráněno v Šinigamiho zbrojnici.“

To bylo alespoň něco. „Index, takže pokud to najdeme a dokážeme zprovoznit, budu moct zachránit Enakru?“ Přikývla a dodala: „Možná Enakru budeš moct zachránit. Jenomže oni se taky bavili o tom, že to potřebuje velké množství zvláštní energie, který se na tomto světě nevyskytuje. Thowlenův velký učitel jí však měl. Jednalo se o velký černý runový kámen se  světle namodralou runou.“

Poděkoval jsem Index. Najít Shinigamiho zbrojnici je těžké, ale získat ten runový kámen, který může být už více jak sto let ztracený bude ještě náročnější. Tak velkou energii ale přece musí být schopný někdo zaměřit. Pokud byl v této oblasti před příchodem Temnoty, tak znám jen jednoho člověka, který by to mohl vědět.

Runa věčnosti

Měl jsem štěstí a našel Aladina ve svém pokoji. Připíjel si na počest padlých hrdinů a nohy měl vyložené na stole podložené dřevěnou krabičkou. Když jsem vešel, nabídl mi to jeho vražedné pití. Slušně jsem odmítl. Tohle mohou pít jen mágové, které to nezabije.

„Aladine, chtěl bych zachránit Enakru.“ Podíval se na mě: „To já také Calebe.“ Sedl jsem si na jeho postel a zadíval se na něj: „Já mám šanci to dokázat. Ale potřebuji k tomu jednu věc a ty jsi jeden z mála, kdo by mohl vědět, kde to je.“ Opile přikývl. Pokračoval jsem: „Je to velký černý runový kámen s modrou runou. Obsahuje zvláštní druh magické energie, který by mohl …“

Zvedl prst na znamení, abych zmlkl. „Víš, až tohle skončí, nezůstane tu nic. 120 den se podle mě aktivují chrámy prastarých bohů a pokusí se zničit temnotu uvězněnou uvnitř. Našel jsem teoretický způsob jak tomu zabránit, než najdeme řešení. Zachránit všechnu tu krásu a tajemství, které jsou ukrytá v těch chrámech. Ale to je jedno. Samotnému se mi už do Datlového města stejně nechce. Takže tady to máš…“

Sundal nohy ze stolu a podal mi dřevěnou krabičku. Otevřel jsem jí a nemohl jsem uvěřit, co v ní leží. Byla tam ten obrovský runový kámen. Přesně tak, jak ho popisovala Index, navíc jsem z něho opravdu cítil podivnou energii. Aladin byl značně podnapilý a motal se. Sedl si vedle mě a řekl: „Nevím, co chceš dělat, ale zkus to. Původně jsem chtěl vyrazit do Podsvětí a vymlátit ze stoupenců Entropie, kde je jejich paní a pak jí zlikvidovat. Teď už mám spíš chuť vrátit se k záchraně města. Zkus všechny ty děcka taky zachránit.“

Šinigamiho zbrojnice

To těžší jsem měl za sebou. Teď je čas najít Šinigamiho zbrojnici. S tím, jak se postupně chrámy připravují na zničení temnoty, je jejich moc doslova cítit ve vzduchu. Dobrý astrální mág anebo někdo ze skutečných přisluhovačů, by mi mohl ukázat cestu. Možná by pomohl i Leo. Ale nechci jej do toho tahat.

Kde bych mohl najít nějakého skutečného Šinigamiho stoupence, anebo bytost, která využívá jeho moc.

Vrátil jsem se za Index a ukázal jí mocnou runu. Dlouhou dobu se na ní dívala a pak přikývla. „Půjdu s tebou a pomůžu ti.“ Zakroutil jsem hlavou: „To po tobě přeci nemůžu chtít. Je to jednosměrná cesta.“ Usmála se: „Ten mocný artefakt bude muset ovládat někdo, kdo rozumí astrálu. Nikoho lepšího nenajdeš.“ „Děkuji ti Index.“

V rohu místnosti seděla Pampeliška a hladila terorvlka: „Ako najdeš ten velký chrám?“ Zakroutil jsem hlavou: „Nevím, musím najít nějakého Šinigamiho stoupence anebo nějakého jeho stoupence, který mi s tím pomůže. Chrámy jsou aktivovány, určitě je ucítí.“ Podrbala teror vlka: „Jednoho tu máme. Teda jednu z jeho hláv.“ Zasmál jsem se: „No jasně, dar Francoa pro teror vlka, aby mu narostla hlava smrti.“

Tak to můžeme vyrazit. Šel jsem do pokoje si připravit věci na tuto šílenou cestu. Čekala tam na mě. „Kam plánuješ jít?“ Jí nemělo cenu lhát: „Jdu do Šinigamiho zbrojnice, najít stroj, který mi pomůže zachránit mou paní.“ „Můžu jít s tebou?“ Zakroutil jsem hlavou: „Ne. Je to moc nebezpečné.“ Usmála se: „Právě proto na tebe musí někdo dohlédnout.“ Nemělo cenu odporovat. Jí prostě ne.

Cesta

Večer jsem ještě navštívil Lea. Neřekl jsem mu pravdu, jen jsem mu řekl, že potřebuji najít na mou kletbu lék a ten může být v Šinigamiho zbrojnici. Papelišky terorvlk určil směr, ale ne vzdálenost. Leo je jediný, kdo dokáže spočítat koordináty pro teleportační kruhy. Dal mi jich několik směrem, který jsem potřeboval. Ani se mnou nechtěl jít, což mě překvapilo. Největší expedice všech dob a tajemný artefakt, po kterém toužil i Leův idol Thowlen. Dozvěděl jsem se, že za tím je Anjou. Její zdraví se zhoršuje kvůli nějaké neznámé mocné kletbě. Chtěl tu být pro ní a najít řešení. Dával tomu všechno. Asi by si na mě neudělal čas, pokud bych mu neslíbil, že zkusím najít něco v Šinigamiho zbrojnici, co jí pomůže. Lhal jsem, nic hledat nebudu. Nemáme čas.

Zneškodnit hlídače teleportačního kruhu ve městě nebyl žádný problém. Já a ona máme podobných akcí za sebou už hodně. Když byla cesta volná, Index a Pampeliška přišli ke kruhu. Zadali jsme první souhvězdí a pak další a další.

Na několikátý pokus jsme se dostali na místo, kde podle map a zřejmě čichu hlavy smrti teror vlka se poblíž vyskytoval náš cíl. Vyškrábat se z propadlé dílny na povrch nebylo moc jednoduché, ale zvládli jsme to.

Na povrchu bylo celkem světlo. Temnota slábla i přestože jsme nebyli u okraje. Když jsem se podíval na horizont, tak bylo jasné proč. Její mračna se seskupují nad velkým objektem několik desítek kilometrů od nás. Krouží tam nad ním a obklopují jej. To bude Šinigamiho zbrojnice. Temnota jej zřejmě chce zničit.

Bojiště

1 rok 118 dnů pT α – ráno

Šli celou noc, udělali jsme si jen krátkou přestávku. K Šinigamiho zbrojnici jsme dorazili až ráno. Poznali jsme to podle toho, že slunce začalo prosvítat na východě. Tmavá mračna temnoty se stahovaly z okolí a kroužily kolem obrovské stavby. Byla to pyramida v hlubokém kráteru. Cesta k ní vedla po kamenném mostě z jeho okraje. Všude kolem bylo velké množství služebníků a příšer temnoty. Díky našim magickým převlekům, ve kterých nás naši nepřátelé vidí jako mrtvé, nás nespatřili.

Armáda temnoty byla neuvěřitelná. Pokud by se pustila proti Nové Naději, tak bychom byli převálcováni ať máme sebelepší obranu. Desítky tisíc stvoření všeho druhu. Po vlnách zkoušeli útočit na chrám, ale jakmile se přiblížili, z pyramidy vystřelily blesky a prostě je sestřelily z oblohy. Navíc kolem kroužili legendární Šinigamiho valkýry. Cokoliv prošlo, tak bez milosti zlikvidovali. Na mostě u vstupu pak stáli obří kostlivci a házeli do vzdálenosti stovek metrů velké nafialovělé kameny tvořené magickou energií. Po dopadu se rozletěly na desítky menších magických střel. Před nimi byla skupina nemrtvých mágů, kteří sesmahli ohněm cokoliv, co běželo po mostě.

Naše jediná šance bylo proběhnout skrz davy útočníků a modlit se, ať nám neublíží. Mám na sobě prokletí Šinigamiho, přece mě hned od pohledu nezbijí.

Chtěl jsem to nejdřív vyzkoušet, protože nemůžu zemřít, ale mezi armádou temnoty byli i lidé, kteří naše magické převleky mrtvých krav od pohledu poznaly. Sestřelili jsme je, ale přilákalo to pozornost ostatních temných bytostí. Rozběhli jsme se skrz bitevní pole, na které dopadaly magické bomby házené kostlivci.

Pampelišky terorvlk se zvětšil do své skutečné podoby a ona na něj vyskočila. Vzala sebou i Index a běželi k mostu. Já a ona jsme běželi každý zvlášť a snažili se upoutat pozornost. Musím uznat, že jsem jí nikdy v akci pořádně neviděl. Nebyl protivník, kterého by nezasáhla.

Podařilo se nám dostat na most. Terorvlk v sobě probudil Šinigamiho moc, přítomnost chrámu jej zřejmě ovlivňovala. Terorvlk  rozrážel dav útočníků na mostě a shazoval je do propasti kráteru. Nemrtví mágové přestali útočit. Místo toho se slétly valkýry a pomohly nám s nejtěžšími protivníky. Jakmile jsme se dostali za nepřátelskou linii, kostlivci začali bombardovat most.

Stát před elitou Šinigamiho armády není rozhodně nic příjemného. Je to jako hledět do mnoha tváří smrti. Sledovali nás a čekali. Za nimi byly zavřené dveře se znaky boha smrti. Jak je otevřeme?

Terorvlk je zkusil olíznout. Pokus dobrý, ale nezabral. Přišel jsem k nim a přiložil na ně ruku. Nic se nestalo. Přišla za mnou a řekla mi: „Musíš se k němu pomodlit z hloubi svého srdce.“ Přikývl jsem. Přiložil jsem ruku ke vchodu a začal se modlit.“ Nešlo to. Pak ona položila svou ruku na tu mou a usmála se: „Musí to být od srdce.“ V ten okamžik se těžké kamenné desky rozestoupily.

V Šinigamiho chrámu

Šinigamiho zbrojnice byla aktivní. Všude pochodovali služebníci boha smrti a připravovali se na boj. Ignorovali jsme je a hledali cestu k něčemu, co nevíme, jak vypadá, ani kde by to mohlo být. Bylo to bezcílné bloudění v obří pyramidě. Po hodině marného snažení jsem se rozhodl prostě se zeptat na cestu. Přišel jsem za jedním z nemrtvých mágů: „Hledáme takový hodně starý předmět, nevíš …“ otočil se a odešel. Podobných pokusů bylo několik. Možná kdyby jsme našli nějakou vyšší bytost.

Po chvíli bloudění se nám to povedlo. U nazelenalého ohně stála mladá dívka se zvláštní zbraní na zádech. Už jsem o nich slyšel. Byl to apoštol smrti, generál Šinigamiho armád. Přišel jsem k ní a pozdravil: „Zdravím, potřeboval bych poradit.“ Otočila se a přišla ke mě. Velice blízko. Prohlížela si mé znamení na tváři: „Strážce anebo nositel astrálního klíče?“ teď jsem rozhodně neměl chuť si o tom povídat, ale možná by se toho dalo využít: „Ani jedno. Strážce ztracené astrální síly.“ Ušklíbla se: „Ano poslíček, než najdeš toho, kdo unese dar.“ Zakroutil jsem hlavou a nevěřil, že to říkám: „Šinigami si vybral toho, kdo ponese ztracenou astrální sílu, ale než stihl mít dost sil, tak jej temnota zabila.“ Přikývla: „Pokud je tělo ještě teplé nebude problém jí vrátit. Máš jej sebou anebo se vydáme na cestu?“ Tohle bylo zvláštní… „Tělo bylo zničeno Entropií, aby to nešlo.“ Tvářila se jako by o nic nešlo: „Tak svázanou duši? Vybereme jí nějaké hezké tělo. Shinigami sbíral krásná těla pro své věrné.“ Bohové jsou šílení a je jedno který z nich to je. „O vše se postarala Entropie. Má paní je v tomto světě ztracena.“ Podezíravě se na mě podívala: „Tak co chceš dělat?“ Semkl jsem dlaně: „Mocný Shinigami má v tomto chrámu přístroj z dávných dob, který mi umožní jí zachránit.“ „Skutečně?“ Rychle jsem přikývl. Zamyslela se: „Je bůh, mohl to předvídat. Víte jak vypadal?“ Zakroutil jsem hlavou: „To nevíme, ale postavila jej prý prastará civilizace a využívá astrální energie.“ Otočila se a přišla k zelenému ohni. Vložila do něj ruku. Zavřela oči, zatímco se její kůže začala pomalu škvařit. Po minutě jí vyndala a přišla za námi: „To co hledáte bude v hale předků. Zavedu vás tam.“ Než to dořekla, tak se jí spálená dlaň vyléčila.

Projít do spodních hal trvalo půl hodiny. Cestou jsme viděli co tu na temnotu čeká. Mám k tomu jen dvě slova – Nemá šanci. To co tu na ní čeká je nesrovnatelně mocnější a silnější než cokoliv, co jsem kdy viděl ať už v Nové Naději anebo v Metropoli či Magické univerzitě. Aladin se podle mě mýlil. Chrámy se nepřipravují to tu zničit, ale vyrazit do útoku. Oni plánují ofenzivu.

Přístroj

V mohutné hale byly desítky podivných strojů. Z některých byla Index úplně vyděšená. Věci zde byly daleko za jejím očekáváním. Snažil jsem se jí povzbudit. Nikdo jiný než ona nepozná co vlastně hledáme.

Apoštolka nás dovedla doprostřed haly a ukázala na několik přístrojů: „Tady je to co hledáte. Víc vám nepomůžu. Jdu se připravit na válku, kterou musím vyhrát. Hodně štěstí Calebe.“ Přikývl jsem a popřál jí také hodně štěstí. Odkud vlastně znala moje jméno.

Index procházela kolem prapodivných strojů. Kroutila hlavou: „Jsou moc pokročilé. Tohle není nic jako Thovlenovy hračky, za které jsem si jej dobírala.“ Pozvedl jsem ruce na znamení bezmoci: „Co třeba nějaké znaky na nich?“ „Calebe nevím. Žádné tu nevidím.“ Zamyslela se a soustředila. Její oči se propadly do namodralé záře: „… ale jako člověk. Astrální znaky jsou všude…“

Natáhla ruku do prázdna: „Ano… už si vzpomínám…“ Usmála se a svlékla si šaty. Pak se kolem ní začala kupit astrální energie. V záblesku modrého světla se proměnila v malý objekt, který se nedá slovy ani popsat. Slyšeli jsme její hlas: „Tesseract je jediný, který může ještě existovat v tomto rozměru, ale zároveň ovlivňovat ten další. Je příjemné zase postupně nabývat vědomosti vyšší astrální bytosti.“

Pomalu se to vznášelo kolem jednotlivých strojů až u jednoho zůstalo. Jsme tady. Našli jsme to. Přistupte a vydáme se na cestu. Všichni jsme poslechly. „Vlož runu do přístroje.“ Poslechl jsem. Zanedlouho se přístroj začal přeskládávat, tak až to nedávalo smysl. Jednotlivé části jakoby ignorovali prostor. Postupně obklopily Tesseract, kterým byla Index a kolem nás se začali zviditelňovat tajemné astrální znaky. Zazářili a objevili jsme se v bambusovém lese.

Multiversum

Všichni jsme dopadli na kolena. Motala se nám hlava a v uších pískalo. Rozhlédl jsem se kolem. Všude byl jen bambusový les. Vedle nás se snášel Tesseract. „Co se děje, kde to jsme?“ Index odpověděla: „V multivesu nemůžeme cestovat z jakéhokoliv času a prostoru. Jsou vytyčeny pevné body. Toto je pevný bod pro náš svět. Musíme počkat, než vše připravím.“ Terror vlk zavrčel. Pampeliška řekla: „Něco cítí…“ Naše ochránkyně vytáhla luk a šípy: „Jsou tady.“ „Kdo?“ Odpověděla Index: „Ochránci časových linií.“ Pampeliška dodala: „Dimenzionální králíčci, niesu nebezpečný.“ Index pokračovala: „Pouze pokud dohlíží na to co se má stát. Dneska porušujeme pravidla. Budou.“

V pozadí byl slyšet pohyb. Cítil jsem nahromadění obrovské astrální energie. Během okamžiku byla spoutána mocným kouzlem. Následoval obrovský záblesk a proletěl kolem nás metr tlustý bílý paprsek energie, který vymazal vše co mu stálo v cestě. Na jeho počátku stál malý dimenzionální králíček v podivném obleku. Poslal jsem mu na pozdrav jeden šíp, ale ochránila jej magická bariera. Tak zkusíme co řekneš na lva. Očividně na něco takového nebyl připravený. Jeho bariera zmizela. Zpanikařil a teleportoval se pryč. „Nejsou tak drsní.“ Index řekla: „Tohle byl jen průzkumník. Měl zjistit co jsme zač… Výpočty a přípravy jsou hotové můžeme naskočit.“

Svět se propadl do zářivého světla. Objevily jsme se na střeše vysoké stavby. Byl slunný den až na to že bez slunce. Na nebi bylo několik měsíců: „Kde to jsme?“ Index v podobě Tesseractu odpověděla: „Vaše existence nedovoluje cestovat multivesem. Tvůrci stroje proto vytvořili vlastní verzi existenci, kterou posouvají napříč multivesem i s námi. Jakmile budeme poblíž přestupní stanice dalšího světa, tak z něj prostě přestoupíme. Toto vše daleko přesahuje mé znalosti.“

Přišel jsem k okraji střechy. Zjistil jsem, že ve skutečnosti stojíme na jakési vznášející se plošině. Nedávalo mi to vůbec smysl, ale pokud se mají porušovat pravidla světa, tak to asi nejde udělat, tak abych to chápal. Šel jsem k ostatním, kteří se posadili. Najednou zahřmělo. Obloha se pomalu setměla. „Co se děje?“ Index odpověděla: „Přichází ochránci časových linií. Nemohou se k nám ale dostat… aby sem mohli přijít musí se zhmotnit podle pravidel.“ Řekl jsem ostatním: „Musíme se připravit na boj.“ Index řekla: „Jsme skoro tam. Potřebuji čas….“

Najednou jsem si všiml jak něco přilétá k plošině. Na létajících kobercích byli dimenzionální králíčci. Když se dostali blíž všiml jsem si že mají kouzelnické hole. Začali z nich pálit světle modré paprsky. Ale ty nedopadly. Kolem plošiny byla nějaká obranná bariera.

Podařilo se jim však ní prolétnout. Na plošině však byli o dost pomalejší a jejich magické střely byly jen chabou náhradou toho co jsme viděli v bambusovém lese. Nedělalo nám problém s nimi bojovat.

Po nějaké době změnili taktiku a zaměřili se na Tesseract. Jakmile jej zasáhli prvním výstřelem, z plošiny vyjelo několik třímetrových golemů. Ti obestoupili Index a z jejich rukou začaly vylétat namodralé střely, které osvětlovaly nebesa, která se změnila při útoku v noc. S takovou silou se nemohli měřit. Jenomže to nevzdávali.

Ozval se obrovský řev. Rozhlížel jsem se kolem. Něco na plošinu přilétalo. Byl to obrovský černý ještěr s křídly. Svítily na něm bílé runy. Pařátem rozvlnil ochranou barieru. Zapřel se o plošinu. Cítili jsme nepříjemné chvění. Index řekla: „Musíte jej zdržet!“

Zkusil jsem proti němu poslat pár šípů včetně lva ale nic se nedělo. Pak zaútočil máchnutím pařátu. Tak tak jsme uskočili. Golemové však už ne. Prostě je odhodil z plošiny jakoby to byly jen hračky. On nás tu zabije.

Sáhl jsem do toulce pro zakázaný šíp. A namířil jej proti němu. Mocná síla smrti mě obestoupila. Cítili to všichni. Můj protivník se na mě zadíval. Napřáhl svůj pařát. Musím to udělat. Proč to nejde. Teď to všechno skončí. Všichni zemřou a jejich duše skončí v temnotě mezi světy. Otevřel jsem oči. O poslední útok se postaral teror vlk, který se všemi hlavami zakousl do pařátu, kterým se ta potvora držela plošiny. Mocnými křídly se nadzvedla a třískla s ním o plošinu až se téměř rozlomila vedví. Teror vlky byl vážně zraněn. Pak se znovu chytila za plošinu. Znovu napřáhla pařát jakoby se nic nedělo. Já stále držel nataženou tětivu a mířil šípem smrti na protivníka. Chtěl jsem tak moc vystřelit ale nešlo to.

Ucítil jsem na rameni její ruku. Pošeptala mi: „To je v pořádku.“ Chytla šíp do levé ruky. Usmála se na mě a rozběhla se proti té příšeře. Viděl jsem jak se jí po ruce rychle rozšiřuje prokletí smrti. Temné znaky smrti prochází skrz a tělo a za chvíli budou i v mysli. Ona však nezpomalovala vysílením, právě naopak dala do toho všechno. Vyběhla po pařátu, kterým se to monstrum drželo plošiny. Jako ten nejlepší stínový lovec bez jediného zaváhání se dostala až k hlavě. Příšera jí sledovala. Její velké zornice se stáhli, když jí celou silou vrazila šíp smrti přímo do oka. Ozval se hluboký řev. Příšera i Shiro padaly do nicoty pod plošinou. Upustil jsem luk. Pak se objevil záblesk.

Byli jsme opět v bambusovém lese. Pampeliška se opírala o teror vlka, který ztěžka oddechoval. Já se cítil moc unavený, jako nikdy. Index také nezněla moc silně: „Dokázali jsme se dostat do jiného světa, který je oproti tomu našemu zpožděn. Můžeme ovlivnit co se stane. Jen co naberu sílu na skok časem…“

Jsem naštvaný. Mohl jsem ten šíp vystřelit a ukončit to. Klidně jsem jich mohl vystřelit třeba tucet. Místo toho … Sáhl jsem do toulce. Měl jsem chuť ten šíp prostě zlomit. Jenomže tam nebyl. Rychle jsem se otočil na Pampelišku, ta si zmenšeného teror vlka právě vložila do příruční tašky. Smutně se na mě podívala. Pak se zarazila: „Kde máš znak?“ Měla pravdu necítil jsem žádnou kletbu. Musela tam nějak zůstat. Co jsem tedy? Astrální duch? Ne to bych cítil. Jsem člověk. Obyčejný člověk.

Zrovna když jsme kousek dál zaslechly pohyb. Ozvala se Index: „Mám to…“

1 rok 116 dnů pT β

Stáli jsme v postranní uličce. Nad městem se vznášela temnota. „Jsme správně?“ Otočil jsem se na Index. Tesseract se jemně točil a šedl: „Ano máte nejvyšší čas. Vedlejší ulicí půjdou… já už nemám sílu…“ pak se Tesseract začal sypat jako by byl z prachu. Index byla pryč. Otočil jsem se na Pampelišku: „Musíme jít. Nemáme moc času.“

Touto ulicí půjdou služebníci Entropie a budou táhnout vůz s magickou směsí obsahující astrální prach. Musíme je zneškodnit anebo odpálit jejich náklad. „Pampeliško, já jsem teď člověk. Nemůžu s nimi bojovat. Musíš je odlákat a já zkusím bombu zneškodnit.“ Přikývla.

Po chvilce skutečně přišli. Jsou to oni, určitě. Do cesty se jim postavila Pampeliška a vrávorající teror vlk. Jako předtím se proměnili v Temné kolose a rozběhli se proti ní. Využil jsem toho a rozběhl se k vozu. Schoval se pod plachtu a přemýšlel jak bombu zneškodnit. Třeba kdybych jí odpálil. Rychle hledám křesadlo. Mezitím z pod plachty vidím boj Pampelišky s kolosy.

Zatímco teror vlk jednomu trhá platy z těla tak druhý uhodí Pampelišku štítem. Ta odletí a praští se o nedalekou zeď. Teror vlk jí běží pomoc, ale kolos se zapře o zem a jeho útok vykryje. Pokud by byl při plné síle tak se mu to nemá šanci podařit. Teror vlk zavije bolestí. Štít do kterého narazil měl bodce. Mezitím se objeví další dva kolosy a jdou pomoct s teror vlkem. Mohutnými štíty jej mlátí. Teror vlk se nevzdává a i přes bodce se snaží prorazit si cestu k Pampelišce, která je v bezvědomí. Dokonce se mu podaří jednomu vyrvat štít i s rukou. Následuje však několik drsných ran a dvě z jeho hlav ztrácí vědomí. Ta poslední se snaží, ale nedokáže se přes dva kolosy dostat. Mezitím přijde třetí k nehybnému tělu mágině lesa a těžkým štítem jí oddělí hlavu od těla. V ten okamžik se probudí v teror vlkovi obrovský hněv prastarých. I přes četná zranění a dvě hlavy v bezvědomí rozrazí dva kolosy a doběhne ke své paní. Chrání její tělo vší svou silou.

Já se musím teď soustředit na můj úkol. Křesadlo nemám, odpálit to taky nejde. Šípy zmizely i astrální luk. Stále ale musím být astrálním duchem. Soustředím se. Ty bomby dokáží trhat kořeny Velkému stromu života jen proto, že v sobě mají astrální prach. Snažím se jej vycítit. Co to jen jde. Nevnímám okolí. Začínám jej cítit a nasávám do sebe. Pomalu a jistě se mi to daří.

Ani jsem si přitom nevšiml, že se vůz zase rozjel a pomalu se blíží ke svému cíli. Tentokrát je však koncentrace astrálního prachu tak nízká, že než M’čau znovu udělá chybu, tak odpálí jen výbušninu, která mě navždy zabije. Enakra a ostatní v tomto světě však přežití.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *