Z deníku Caleba I. – Prokletí Šinigamiho

1 rok 115 dnů pT α

Náročná noční hlídka

Něco velkého se chystá. Rada města začíná opevňovat vnitřní hradby zatímco stovky lidí se stěhují za ně. Staví si svůj nový domov. Toho zneužívá spousta lidí, jejichž pohnutky jsou pro mě stále matoucí. Procházel jsem novou čtvrť Sídliště, kde budou bydlet lidé a mágové přímo pod ochranou Rady města. Bohužel hraničí s čtvrtí monster, takže dochází k roztržkám. Většinu problémů však zažehná jen moje přítomnost. Jak lidé, tak i obyvatelé čtvrti monster ze mě mají strach. Nechtějí se mnou mluvit a vyhýbají se mi. Velitel oddílu modrokabátníků, kteří tady dohlíží na pořádek, mi sdělil, že dokud tu nebudou střechy, kde mě neuvidí, měl bych se vrátit do města za vnitřní hradby. Poslechl jsem jej. Nechci dělat mé paní problémy.

Hlídal jsem chrám bohyně války z protější střechy. Od doby, co povstal Shirei, tak vyznavači šílené bohyně nabývají na síle a mám obavu, že porušuje to, čemu má paní říká dobré přesvědčení. Už nejednou jsem musel zasáhnout, když se snažili ti sektáři lákat do chrámu mladé lidi. Slibují jim sílu a moc, kterou mají skuteční mágové. Ve skutečnosti tam přitom jde o život. Shirei a jeho následovníci získávají sílu z krve, které pro ně nikdy není dostatek.

Tentokrát jsem však zahlédl něco jiného. Do chrámu táhli spoutaného shrbeného starého muže. Seskočil jsem ze střechy a přímým krokem se k nim vydal. Všimli si mě a jejich velitel si to ke mně sebejistě namířil. „Jsem Ším, jeden z velitelů legie Shirei. Vím. že nám tu poslední dobou děláš trable, takže toho radši nech.“ „Jsem Caleb, astrální duch Enakry Hvězdy, aspirantky na Paladina Světla. Jako astrální duch ji zde přímo zastupuji. To, co provádíte je proti zákonům Rady města.“ Ším se jen zasmál: „Moc chrámu bohyně války, smrti i světla, dávno přerostla jakoukoli radu. Nemáš tu žádnou pravomoc. Anebo se chceš srovnávat s bohy?“ Co dělat v takové situaci? Tohle není banda opilých tuláků anebo zlodějů, kteří chtějí někoho okrást. Možná jen přemýšlím špatně. Co bych měl dělat pro ostatní. Sáhl jsem do toulce, vytáhl šíp střelce a namířil na Šíma: „Toto je šíp střelce, nikdy nemine svůj cíl.“ „Pokud mě zabiješ budeš mít problémy!“ „To už tě nebude zajímat. Pusť toho starého muže!“ Ším pokynul svým mužům, pak následně naštvaně odešel do chrámu.

Caleb si oddechl a pomohl se zvednout  starému muži. Ten mu řekl: „Díky ti. Pokud by opravdu věřil v bohyni válku a chaosu, tak by se ti to nepovedlo.“ Caleb se zadíval na starého muže: „Jakto?“ „Protože by k tobě přišel, tak blízko, až by si tvůj šíp postupně zarazil do lebky. Stoupenci bohyně války jsou silnější, čím více bojují. Pokud by tento chrám byl skutečný, tak už je z něj potrava pro hladové psy. Ustoupit? To neznají.“ Caleb si jej důkladně prohlédl. Starci zčernaly oči a objevila se rudá duhovka. „Ghoul? Jak tě vůbec mohli dostat?“

Stařec se protáhl: „Skrývám se mezi lidmi. Nechci, aby o mně ostatní mého druhu věděli. Stojí mě to ale moc sil. Chtěl jsem vidět ten jejich chrám bohyně války. Jsem velice zklamán.“ Caleb přikývl: „To nejsi sám. Čekal jsem toho také víc.“ Stařec přikývl: „Jsou to jen zmatení vyznavači síly, které nerozumí. Stále ale lepší, než ten falešný chrám boha smrti. Tam musí i mrtvé nosit, aby se mohl nazývat chrám smrti.“ Caleb se musel usmát. Stařec se taky zasmál. Pak zvážněl: „A co ty? Kde je tvůj chrám?“ Caleb nechápal. Stařec ukázal na jeho znamení boha smrti na tváři. Caleb si přejel hřbetem ruky přes tvář: „Já žádný chrám nemám. Je to jen prokletí, které musím nést. Pokud bych jej nevzal na sebe, má paní by zemřela.“ Staý Ghoul jej poplácal po zádech: „Prokletí, kterému nerozumíme, může být darem, stejně jako dar, který neumíme správně použít.“
Caleb si šel lehnout. Zčásti je pořád člověk, takže musí odpočívat. Navíc musí také dohlédnout na svou paní.

1 rok 116 den pT α

Boj, který dopadl jinak

Druhý den byla skupina netrpělivá. Dostali zákaz chodit kamkoliv, stejně jako další aspiranti na Paladiny světla. Město Nová Naděje se chystá na obranu, před temnotou. Podle zvěstí má 120 den dojít k útoku.

Po ranní instruktáži následovala vydatná snídaně, kterou připravila Index, její tři skřítkové a několik lidských pomocníků. Původní šéfkuchař už to zabalil a založil si obchod s obuví. Nikomu to nevadilo, Index se během pár dnů dokázala naučit a pochopit, jak vaření funguje. Nikdo na ní nemá a zřejmě ani dlouho mít nebude. Nikoho by nenapadlo, že vyšší astrální bytost se stane právě novým šéfkuchařem. Zároveň ale byla Calebovi nejblíže. Také se nedokázala vrátit do astrálního světa, ale jí to nevadilo.

Poté, co se najedli, se skupina rozhodla, že se vydá do čtvrtě Podsvětí, kde byla většina populace ze starého Datlového města. Zvláště ti, co neuznávali mágy a měli založenou vlastní komunitu, kterou vedl lord Jizva. Po pádu města Bohů na Datlové město a příchodu temnoty se však neví, co se s lordem stalo. Momentálně Podsvětí vede Vztyčená Kost, což je něco jako krpatý kostlivec, takže něco mezi nemrtvým a magickou bytostí. Vlastně nikdo přesně neví, co je zač, ví se jen to, že doprovázel mága Francoa, který měl být podle Enakry schránka pro Šinigamiho, boha smrti.

Samotné Podsvětí je víceméně autonomní oblast, kterou Rada města nechává na pokoji. Vede jí Vztyčená Kost a jemu oddaných sedm kontraktorů, což jsou velmi mocní lidé se schopnostmi těch nejsilnějších mágů. Dále má za sebou lidi, kteří si myslí, že je mágové jen využívají, pak domobranu a elitní jednotky, kterým říká agenti. A kdo ví koho ještě.

Skupina jej má ráda. Často si k němu chodí pro různé úkoly. Vzhledem k tomu, kolik si nadělali nepřátel, tak se po případném poražení temnoty zřejmě budou muset stejně přestěhovat do Podsvětí, kde už si koupili pozemky. Já mám podsvětí celkem rád, lidé jsou tu takoví uvolněnější. Navíc zde mám i pár přátel. Nikdo mě navíc nebere jako astrálního ducha, spíše jako člověka.

Podsvětí je každý den pod útokem Entropie, což je jeden z generálů Temnoty. Entropie korumpuje mysl. Zatímco mágy není možné korumpovat, protože jejich mysl vyznává pouze dobro v různých formách, tak lidé jsou různí. Proto si také za cíl vybrala Podsvětí, kde většinu populace tvoří lidé. Entropie má spoustu přisluhovačů. Původně se snažili svrhnout Vztyčenou Kost, ale později se soustředili na hradby, které jsou prorostlé kořeny stromu života. Takovéto hradby jsou pro Temnotu neproniknutelné. Zkorumpovaní lidé však vytváří mocné bomby, tak silné, že dokáží i tyto hradby prorazit. Jednotky Podsvětí tak hlídají hradby a hledají úkryty těchto přisluhovačů. Zatím se jim to daří, ale pomoc od skupiny neodmítnou.

Dneska jsme dostali za úkol, abychom se připojili k panu Šedému, což je kontraktor, a abychom hlídali část oslabených hradeb. Vztyčená Kost si myslí, že právě zde zaútočí. Měl pravdu, cestou sem jsme skutečně narazili na dva přisluhovače s vozíkem, kde byla bomba. Když se je podařilo Měsíčnímu Tanečníkovi odhalit, přešla skupina do útoku. Dva přisluhovači odhalili svou pravou podobu. Proměnili se v kolosy, které je velmi náročné porazit. Jsou těžce pancéřovaní. Mají na sobě tři vrstvy plátů, které ze spodní strany drží temnota připevněné ke zbroji. Jediná možnost, kterou známe, je dát plátové vrstvě silnou magickou ránu, která naruší strukturu temnoty a pláty odpadnou. Na ty minule jsem použil šíp lva.

Útok se tentokrát ale nepovedl podle plánu. M’čau ohnivý mág vyskočil vysoko do vzduchu a pokusil se odpálit bombu ohnivým plivnutím. Což se mu povedlo. Ucítil jsem závan tepla a obrovská tlaková vlna mi rozdrtila hrudník a o zlomek vteřiny později i lebku.

Už podruhé jsem zemřel. Když ztratím fyzické tělo,přestanou fungovat všechny smysly, které máte. Nevidíte, neslyšíte, necítíte, vaše kůže nereaguje na vítr. Jste v temnotě, bez těla a jakýchkoliv smyslů. Vaše duše je otřesena a zmatená. Za normálních okolností, by se teď začala dávat dohromady má astrální podstata, ale mé prokletí to nedovolí. Bloudit bez smyslů nekonečnou prázdnotou je k zbláznění. Když jsem zemřel poprvé málem jsem zešílel, jediné co mě drželo, bylo světlo, které jsem cítil. Následoval jsem jej prostorem a až mě dovedlo k dalším světlům, které byly propojené s těmi spjatými životem. Teprve na místě, kde světla v živých bytostech se rozloučily s těmi uvolněnými jsem ztratil kontrolu. Šinigamiho kletba využila síly v modlitbách za živé a přenesla mě zpět.

Jenomže tentokrát žádné světlo, které bych mohl následovat, nebylo. Děsilo mě to i v temnotě zatracení. Musím zjistit, co se vlastně děje. Najít další uvolněné duše a využít sílu těch, kteří se za ně modlí, aby došli pokoje. Jenomže hledejte bez smyslů na místě, kde nemáte ani žádné tělo. Tentokrát mi, ale někdo pomohl.

1 rok 117 den pT α

Smrt se neříká

Z nekonečné temnoty mě něco vytáhlo neuvěřitelnou silou. Takovou rychlostí, že jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, ležel jsem na posteli a vedle mě seděla ona. Jak jinak. Natáhl jsem k její tváři svou ruku. Nejdřív to nešlo, ale postupně jsem nabíral opět sílu. Pohladil jsem jí. Usmála se. Nechtěla mi zkazit tu chvilku, než se mi vrátí všechny vzpomínky.

Jakmile se to stalo, rychle jsem se zvedl z postele. Zamotala se mi hlava, ale to mi bylo jedno. Podepřela mě. Jakmile jsem opět nabral sílu, vzal šaty a vyrazil z pokoje. Seběhl dolů po schodech, kde u stolu seděli Aladin a Samuel. Měli hlavu sklopenou ke stolu. Dobelhal jsem se k nim a chtěl se zeptat na jedinou věc, ale nemohl se. Samuel vstal a zakroutil hlavou. Otočil jsem se, nechtěl jsem si k nim sednout, ani s nimi mluvit.

Šel jsem k baru až do kuchyně. Uviděl Index jak je u kádě s nádobím a drhne talíře. Slzy jí stékaly po tváři. Otočila se na mě: „Neviděl jsi mé skřítky? Dneska nepřišli do práce, ani když jsem je poprosila. Vždy přijdou, aby mi pomohli alespoň s nádobím. Nikdy mě nezklamali.“ Rychle jsem ji objal „Tví skřítkové už nepřijdou. Odešli i s Raskou.“ Podlomili se jí nohy. Musel jsem jí držet, aby nespadla.

Nevím kolik uteklo času, ale jeden z pomocníků jí musel odvést do pokoje. Já jsem vyšel z kuchyně a čekal to nejhorší. Samuel a Aladin na mě už čekali. Nedokázal jsem si prostě sednout na židli a poslouchat. Opřel jsem se o vedlejší stůl, jakoby nějak pomohlo, čím dál od nich budu. Pak jsem řekl: „Pokud je má paní, má Enakra Hvězda …“ nemohl jsem to vůbec vyslovit, prostě to nešlo „… tady není. Proč tu jsem stále já?“ Aladin se postavil a podíval se na mě tak upřímně až mě to děsilo: „To nevím. Tvá podstaat se měla vrátit do astrálu, jako u každého astrálního ducha, ale Šinigamiho síla ti to asi nedovolí.“ Chytl jsem si tvář do dlaní a zakřičel: „Proč? Má paní je pryč, mám být v klíči a pokud není klíč, tak nemám na tomto světě co dělat.“ Sedl jsem si na židli: „Já tu nemám už co dělat.“ Samuel se mě zkusil uklidnit: „Podívej, každý jsme někoho ztratili, to přejde.“ Naštvaně jsem vstal: „To nemůže přejít! Já jsem se svou paní propojený. Cítím všechno, co ona. Teď cítím jen prázdnotu!“ Samuel zakroutil hlavou: „Ne cítíš smutek a vztek. Znamená to, že ještě žiješ, tak si na to zvykej.“

Zbytky

Vyrazil jsem do Podsvětí. Toho malého kostlivce si podám a nikdo mě nezastaví. Musím se dozvědět, co se stalo. Doslova jsem proletěl dveřmi hostince Kosťův Ráj, kde měl základnu. Seděl na svém trůně v patře, ze kterého vedly schody dolů a díval se někam do zdi. Na stole, kde je vždy rozložená mapa města a niko tam nesmí nic odložit, byla roztrhaná zbroj pana Šedého. Viděl jsem na ní seškvařenou krev. Okolo byli další kontraktoři. Když mě uviděli, vyšel mi vstříc pan Zelený ve své robustní zbroji. Svou mohutnou rukou, která byla větší než má hlava, mě poplácal po rameni s pohledem upřímné soustrasti.

Ne tohle nepřijmu. Obešel jsem ho a vydal se ke kostlivci. Stoupl si pod ten jeho zatracený trůn a řekl: „Co se tam stalo?“ Za sebou jsem uslyšel hlas jednoho z kontraktorů: „Stihli odpálit bombu a ta zlikvidovala vše do padesáti metrů od epicentra. Na místě je pětimetrový kráter. Nikdo neměl šanci to přežít.“ Otočil jsem se. Byl to pan Zelený: „Už jsem je viděl přežít výbuch, jsou to mágové. Jsou daleko odolnější než lidé!“ Pan zelený zakroutil hlavou: „Ta bomba je vytvořená tak, aby dokázala zničit hradby, které jsou propletené kořeny magického stromu bohyně života. Je tak silná, že několik dnů jsou kořeny ochromené a nemohou růst. I pokud by byli na okraji výbuchu, znamenalo by to těžké následky. Člověka to zabije na dvě stě metrů jen tlakovou vlnou.“

Sklopil jsem hlavu: „Takže z nich nic nezůstalo, ani astrální klíče mé paní?“ Vztyčená Kost promluvil: „Sesbírali jsme naprosto všechno. Svazek klíčů se zčásti roztavil. Všechna astrální energie je pryč.“ Padl jsem na kolena: „I klíč střelce?“ Sešel ke mně dolů: „Je mi to líto, i klíč střelce. Půlka se ulomila a ještě jí hledáme zbytek na stavení dohromady. Astrální energie není ani v róbě, jejíž ohořelé kousky jsme našli.“ Ani nevím jak jsem to mohl vyslovit: „A co těla?“ Kost mě chytl za rameno: „To co zůstalo z tvé paní už se nedá nazývat ani tělem. Včera jsme všechno pohřbily se všemi poctami. Stejně tak ostatky Rasky, Rukoly a Bělky.“ „To ale nebyli všichni! A co ostatní? Měsíční Tanečník a M’čau?“ Kosťa o tom nechtěl mluvit, ale musel: „M’čau měl v sobě mocného démona, ten nechal zřejmě shořet všechno živého a pak utekl jako podstata. Nevíme kam. Měsíční Tanečník…. to se těžko říká. Našli jsme něco jako kovovou páteř obmotanou spáleným masem. Ta kovová páteř drží to spálené maso naživu. Podle nás cítí nesmírnou bolest, ale ztratilo to schopnost přemýšlet. Schovali jsme to před Radou a zkoušíme to nějak uspat.“

Postavil jsem se. Přikývl a vydal se zpět. Pan Zelený se mě zeptal: „Nechceš tu zůstat? Tam už tě nemá kdo ochránit. Ať neskončíš jako nějaký experiment v laboratořích pod městem.“ Usmál jsem se a vyšel ven.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *